„Recondite se během posledních let stal fenoménem na elektronické scéně. V jeho tvorbě se mísí deep house s technem i ambientem a všestrannost je patrná už z labelů, na kterých zatím zvládl vydávat. Ať už je to Rødhådův Dystopian, Scubův Hotflush nebo Dixonův Innervisions, jeho zvuk je jasně rozpoznatelný.“
- Carl W, Rave
Snad jen těžko by někdo mohl elektronickou hudbu svázat s vznešeností ve smyslu, v jakém je běžnému člověku tento pojem přístupný. A jakými adjektivy by mohla většina lidí označit Berlín ve smyslu nynější kulturní berlínské scény? Nejsem si jistá, zda by se slovo „vznešený“ jakkoliv tohoto průzkumu účastnilo. Recondite byl označen na Mozarta techna. Ať už toto označení použil hudební kritik nebo tvůrce sloganů klubu, na jakém základě je kdokoliv oprávněn užít tohoto přirovnání? A byl by někdo oprávněn kárat vynálezce tohoto přízviska a označovat ho za barbara, jenž dehonestuje geniálního skladatele 18. století? Jakým právem si člověk, jenž vědomě užil tohoto přirovnání troufá jakýmkoliv způsobem spojovat klasickou hudbu rakouského génia s technicky vytvořenými zvuky, jejichž zkomponování a podaní nevyžaduje zdaleka takovou erudici a nadání jako skladby tereziánské doby? Rozhořčený oponent zmíněného přirovnání by pravděpodobně nazval dnešní dobu plochou ve všech aspektech v porovnání s vznešeností společenských a kulturních pravidel ústících v ctnostné chování, která prýštila z dob minulých. To, co by v předchozím věku bylo označené za nemravné, je nyní běžnou praxí – nelze to nazvat jakýmsi lidským zploštěním? Hodnoty jako by zmizely, což se projevuje i v oblasti umění. Co třeba Zdeněk Sýkora a pár ornamentů vygenerovaných počítačem? Jakou to má hodnotu? Asi to nedalo takovou námahu jako několik měsíců pečlivě tvořená olejomalba. Stejně tak bychom mohli komparovat úsilí vydané při kompozici a prezentování Reconditova setu a úsilí Bedřicha Smetany při tvorbě Prodané nevěsty a orchestru, který následně tuto skladbu prezentuje. Neporovnávali bychom však pouze úsilí, ale i celkovou složitost výsledného díla. Plochost se opravdu může zdát všeobjímající tento svět a život zpohodlnělých lidí. Malevičův čtverec se může zdát banální a obdivu nehodný v porovnání s impresionistickou krajinomalbou dotaženou k dokonalosti každým tahem, odstínem barvy a hrou se světlem.
O co se zdá být zploštělejší forma, provedení díla, jeho vizuální či zvuková existence, o to se rozpíná plastičnost jejího konceptu a všechny předchozí námitky proti modernímu umění vůbec přičítám nevzdělanosti člověka, jenž je vynáší. Takový člověk, který vůbec nechápe zařazení „pár random čar“ Františka Kupky do umělecké sféry, možná sám překypuje mírou plochosti. Díky jeho proporcím se lze domnívat, že on sám je vytištěnou kopií, a pokud se neomezíme jen na černý toner, může se ještě pěkně vybarvit. V dnešní době 3D tiskáren mu však snad svítá naděje na nový rozměr.
Takový člověk by mohl elektronickou hudbu označit za pokleslou, tedy za opak výrazu „vznešený“. Mně se naopak ukazuje jistá vznešenost jako aspekt, který lze s touto hudbou hluboce provázat, a to při chápání její tvorby a poslechu jako jakéhosi spirituálního aktu.
Přirovnat DJe k jednomu z největších skladatelů vůbec se může zdát jako celkem sympatická aktualizace, pokud rozumíme slovu „koncept“ a jsme prosti umíněného pedantismu. Pro mě je toto honosné přirovnání výzvou pro jeho komplexnější projednání v souvislosti s něčím vznešeným, uctívaným, až posvátným (Na Mozarta nechť nám nikdo nesahá!). A ať už je relevance tohoto přirovnání jakákoliv, domnívám se, že významové cesty, které od něj vedou, se napojují na jádro významu této hudby a její performance.
Sál připomíná chrám. Lze si zde jednoduše představit kázání v případě fyzického odstřižení všech bezvěrců, jejichž těla se akorát nebezpečně a pod zcela jinými záminkami zmítají na posvátné půdě. Snad vyprázdněný rituál, nebo ani to ne. Polévají se potem předimenzovaného světla, které ani nemůže mít ambice na to rozškvařit jejich pochybnosti, protože mysl, ze které pochybnosti rostou, je paralyzovaná. Nejen růst takových končin v jejich tělech je rozpuštěn. Asi chtějí být přijati, ale nechtějí se kvůli tomu moc namáhat. Externími tekutinami se snaží ve svém těle roznítit pohyb, zaplatit za prozření, zaplatit za osvícení, přitom světlo není hmatatelné, tak by mohli vědět, že po jeho koupi jen proteče mezi prsty a pohyb pocítí jen v prostoru, do něhož oni nenáleží, zatímco zaprášené nozdry se jim divoce chvějí pod přívalem energie.
Pulz krve a napojení. Část osazenstva počítá beaty. Žadoní o právo je cítit ještě víc a intenzivněji, mezi rty šustí přání o nahlédnutí „za“. Na začátku čáry života sledují cíl. Podstata se nemíjí s projevem. V pokousaných rukách drží příslib slasti, v jejich dechu je cítit svolení k posunu. Pud sebezáchovy je zkrocen bezbřehou touhou po zakopnutí o práh poznání, a tak padají, celý svůj život, aby mohli zase vyrůst. Ve vedlejší síni dochází k udělování požehnání. Postupně jeden po druhém padají na kolena a pokorně kloní svou šíji. Jejich hříchům bude následně umožněno vykoupení. Těch pár vteřin bude odpuštěno až dosáhnou té nejvyšší možné transcendence. A tak s pár prudkými vdechy zároveň činí pokání. Osvětlení duše je tak blízko, jeho pokynutí je na dosah. Na nose se skví bílé označení, poukaz na nemalou troufalost. Vždyť on to pochopí. Zpět obklopeni lesklým mramorem zvěstujícím příchod a zdmi, ze kterých padá nevšední prach, jehož spočinutí na róbách bytostí je možný jen za jediného předpokladu, splynutí bude umožněno. Každý úder je jak šíp do srdce, bolest se stupňuje do rozměrů monumentálních jako stropy všude okolo. Strast je slibné znamení, není třeba se štítit Hádovy říše, není třeba slintat nad utilitárními objekty, je třeba dojít do fáze schopnosti být přijat. Už nezáleží na nesmyslné touze, už se chystá bytí, už otevírá brány a čára života nabývá svých výšin.
Pokud selhává soustředěnost, je třeba trestu. Poloha přání o dosažení vrcholu se mění. Je třeba navštívit síň požehnání znovu a nyní je třeba si rozmyslet, jak dlouho on bude snášet odporný machiavelismus. Tělo, které se už dávno chtělo zbavit své tíže, přijímá riziko konečné destrukce. Třískne klouby kolen o ledovou zem a polyká, v hlavě řev, nesnášenlivost vůči sobě, doufá, že mu bude odpuštěno a slzy padají do záchodových mís, synchronizovaně jako součást zvuku přicházejícího ze sálu. Na základě míry víry člověka je pravděpodobnost smilování nemalá. Tady se ale nemluví, není nikdo, kdo by mohl dopřát útěchu. Někdo vyrazí prudce dveře, není čas čekat. Vůně svátosti je stále méně zřetelná, proto není čas ztratit ani minutu a nikdo ti nebude líbat čelo, abys mu dopřál místo k odprošování.
Na stagi je obrovské slunce, už nemůžeš čekat ani chvíli. Světlo tě prosvítí jak rentgen a po zjištění negativity defektů ti sváže ruce. Už musíš jen naslouchat, veškerá aktivita je nepřípustná. Vzdáváš se své subjektivity a tvá svoboda ční daleko za tebou, už nedohlédneš ani píď sebe, ani nechceš, ani nedává smysl, proč bys chtěl. Už JSI.
Z Kantova hlediska, které je uznáváno a užíváno i v současné filozofii, vzniká vznešeno lidskou neschopností prezentovat myšlenku. Uvědomováním si své nedostatečnosti v této oblasti člověk pociťuje strast, z této bolesti však postupně vyvěrá potěšení, slast. Tato tzv. negativní libost pochází z opozičního ocenění schopnosti mysli uchopit existenci smysly nevyjádřitelnou.
Picture of this article by Vesna Vrdoljak.